Konečná cena vynesení nákladu do vesmíru balonem, je pouhým zlomkem z ceny při použití raketového motoru - vynést několika tunový náklad do vesmíru stoji kolem 100 mld. dolarů, balonem setinu, čímž se mise zpřístupňuje gradujícím studentům apod. (00:41-50) Balon dokáže vynést do vesmíru náklad o váze až 4 tuny do výšky 99,5 % zemské atmosféry (36-7 km) a zůstat zde až 6 týdnů (viz balón Cream). Nasa vypouští 15 – 20 balonů ročně, řada z nich udělala řadu významných objevů: v polovině 90. let objevil ozonovou díru nad Antarktidou (00:45-50) další balon Bloomerang 1999 objevil, že vesmír v zásadě má formu plochy (00:50-1:03). První atmosférický (polyethylenový) balon byl vyroben koncem 40 let. (1:03-10), v 50.-60. letech se balony výrazně podílely na vývoji kosmického programu (1:06-55): 1961 byla balonem z letecké lodi vypuštěna Stratolab (1:14-32) – kosmonauti z mise Mercury (Allan Shaperd, J. Gllen) testovali skafandry v prostředí obdobném s prostředím vesmíru. 1. března 1961byl učiněn rekord: 14 100 feet vysoký výlet balonem (1:32-47) rekord platí dnes, účastník akce však po přistání balonu uklouzl, spadl do vody, skafandr se mu naplnil vodou a hrdina se utopil. 5. března 1961 vyletěl první Američan A. Shapeard do vesmíru, a zastínil tak balooning. Ballooning se však neustále vyvíjel: Experiment Blast je dvou metrový teleskop, nejtěžší a nejsofistikovanější náklad nesený balonem k hranici atm., jeho cíl je obdobný, jako HST, dohlédnout do nejvzdálenějšího konce vesmíru a sledovat vznik hvězd. Objekt s teplotou do -260 stupňů vydává záření podobné např. ultrafialovému zář. (sub-milimetrové světlo). Vznikající hvězdy se nachází v Nebule – oblaku prachu, kde ji Blast dokáže diky tomuto záření spatřit (2:18-31) využitím systému kryogeneze: submilimetrové světlo se zachycuje ve třech rozdílných délkách (2:31), jež se pak skládají do 2D mapy, podle které lze pak odhadovat vzdálenosti mezi objekty. Světlo se sbírá pohybem teleskopu na stranu a zpět s přesnosti tisíciny stupně.
Ke startu je třeba optimálních podmínek: vítr od 200 do 1000 stop nad zemí musí být menší než 12 mílí a musí také musí mít ve všech výškách stejný směr. Ideální podmínky se mj. měří pilotním balónem. (3:11-20) Čekání na vhodné podmínky projekt zpožďuje zpravidla o týden až dva.
Balon stoupa k hranici atmosféry 2 hodiny. Přistání dalekohledu: z letadla se po kontrole přistávací plochy naloží se oddělí náklad od balonu a zapne padák (3:17-30) naloží se také udělá trhlina v balonu, který začne klesat. Padák a balon klesají cca 15 min. Po přistání další nálož oddělí od nakladu padák, aby jej v případě větru netáhl po zemi. Přistání je vypočítané na okruh 2-3 mile. Za cca 2200 letu balonem nebyl nikdo ani zraněn.
Nejpřesnější vzlety a přistání jsou na Antarktidě: balony se vrací téměř na stejné místo odkud vzlétly. Mimo samotný pól se na tom podílí i jiho-polární vítr – začíná Arktickým létem a točí se prosti směru hodinových ručiček. Balon Cream obletěl po polárním větru 3x Antarktidu (42 dní).
Vyvíjí se nové balony ve tvaru dýně, které by mely vydržet ve vzduchu až 100 dní, tento typ balonu se chystá využít k misím na Mars.