Konstans: Pexeso

Ted si pro to jdu do knihovny. Coz me btw donutilo zaplatit 3 kila za poskozeni nejvic srackoidni knihy: Jak psat vedecky text. (Mel mel stihy s bakuli), to ze sem tu knihu poskodil, za to by mi meli spis zaplatit, ze takova sracka aspon chvili nebude v knihovnach strasit.


Eva Košinska: Solný sloup

Eva Košinská vystudovala UK myslím že bohemistiku, a pokud se nepletu, nyní pokračuje v doktorandském studiu v Budějovich a možná ještě stále pracuje pro reklamní agenturu.

Kniha Solný sloup je její debut a lze jen doufat, že brzy bude vydaná další kniha, neboť basnířek a básníků podobného formátu je u nás jen hrstka.
Kniha je však psána spíše lyrickou formou, tudiž jako čtenář, kterého více oslovují epické věci, težko docením všechny kvality knihy - originální styl, významová otevřenost, atd. Co mě trochu na knize zamrzelo ,je, že se v ní zbytečně opakují verše na oči, sochy, balkony, sklo, kamen, průsvitnění a kosti. Například slovo oči se opakuje v každé šesté básni, přičemž často netvoří v textu neoddělitelnou část. Obdobně frekventovaná jsou i ostatní slova. Je to škoda, protože básně pak upa zbytečně působí šablonovitým stylem. Pokud jste Evu Konšiskou ještě nečetli, pravděpodobně si toho ani nevšimnete a budeze z její tvorby určitě nadšeni, pokud však danou autorku již čtete dele (napřiklad na literárním servru Literra.cz), daná kniha vás težko příliš uchvátí.

Pár ukázek na konec:

Zasádní věci
…
Probudit se v průsvitných utrobách balkónu
Nemyslet na navraty po směru padajících listů
Nevracet se do míst - kde na poštách zasadní věci
Sdělují pouze morseovou abecedou


Doutnání
..
Až umře, v lomu nic nezbude, jen jemná mlha vyklíčí
kolem domu

Nebydlíme.
Jen krátce doutnáme na prahu se zabradlím v zubec…


Být blízko
Být blízko těm bojácným klukům
Být blízko krajině
Která se nikdy s nikým nevídá
Za okny tikají ptáci přesný čas

Hlasatel unaveně bubla přístrojem
Divné výbuchy povánočních dnů

Kdy tě beru za ruku. Syn. Potkáváš sníh, led a vlněný svetr
bere tě za ruku. Na cestě domů.




David Foenkinos: Erotický potenciál mé ženy


Kniha začínala asi následovně: „Někdo je lovec - loví ženy, Hektor však patří do skupiny sběračů - je vášnivý profesionální sběratel, sbírá párátka, volební odznaky, chorvatská přísloví apod. Nechceme v žádném případě srovnávat ženy s věcmi, to vůbec ne, nelze si ale nevšimnout jistých podobností.“ Knihu jsem si ihned koupil a dobře jsem udělal.
Kniha ve svém začátku přichází ke čtenáři se vší existenciální vážností, že lze chvíli spekulovat nad oprávněností jejího názvu, avšak v momentě, kdy Hektor potká studentku sociologie, která odjela do Paříže kvůli své diplomové práci, aby byla úplně sama a mohla popsat, jaké to je, být ve městě zcela izolovaný od osobnějších společenských vztahů, děj se začíná odvíjet trochu jiným směrem - nabírá nečekaný spád, a to ne v duchu pouhých sexuálních dobrodružství, jak by se mohlo na prvni pohled zdát, ale věci jsou - jak tomu většinou bývá - trochu komplikovanější. Hektorova sběratelská vášeň se přenaší na jeho ženu a začíná být zavislý na jejích způsobech chování, které si začiná dokumentovat. Hektorova žena však tuto vašen odhalí (například zjistí, že její manžel si nahrává, jak umývá okna). Jak se postaví jeho žena k tomu, když se dozví, že pro svého muže je mimo jiné další věcí do jeho rozsáhlé sbírky?




Milada Golobova: Dítě na zabítí


Děj se odehrává v jedné z venkovkých původem jihomoravských rodin ve dvacátých a třicátých letech 20. st. Kniha je psaná v první osobě, seriozním stylem, bez zbytečných krátkých emotivních vět, či kilometrovych filozofických souvětí. Obsahově i po stránce atmosféry je kniha velmi silná, přičemž celou údernost textu zvyšuje skutečnost, že se jedná o skutečný příběh.

Hlavní postava Milda má ještě jednoho bratra Bertra, když se jim má narodit další sourozenec, jejich otec Robert na matku zatlačí, aby dítě neoficiálně potratila (potraty byly v té době trestné), neboť by již jako vysoce postavený exekutor nedostal na dítě příspěvky. Následkem neodborného potratu matka Anežka vážně onemocní a celkové oslabená nakonec podléha tuberkuloze. Oslabená žena přestané svého dosud vzorného a hodného manžela přitahovat, a již v době jeji hospitalizace je jí nevěrny s Katy a Ellis a po návratu Anežky z nemocnice se osmatřicetilety Robert zamiluje do patnactileté Rhezi, s krásným usměvem, ale krutou povahou. Rheza neustale tlačí na Roberta, že Anežka už musí zemřít, neboť rozvod se v té době mohl vléct roky. Na neustále nátlaky Robert nakonec svoji ženu v noci udusí, aby se mohl spokojeně oddat se svou novou milenkou. Doktor konstatuje, že smrt nastala vinou tuberkulozou oslabených plic, vesničané ale tuší své. Smrt jeho manželky však není pro bezcharakterní a primitivní Rhezu dostatečnou satisfakcí, požaduje i smrt jeho dětí. Zde bych každému již doporučil si knihu pujčit a přečíst, co bylo dál.

Robert však utěšuje svoji novou ženu: "Naschval jsem je nechval spát u matky a sám jsem spal oddělně, brzy určitě také zemřou na tuberkulozu." Jenže děti se tuberkulozou nenakazily a tak Rheza bere situaci do vlastních rukou. Celá rodinna, která je podezřelá z vraždy se stěhuje na Vysočinu, kde jednak uniká tlaku veřejnosti, a také ve vsi, kde jsou zcela neznamí bude mít Rheza otevřenější ruce ve svých plánech. Rheza začiná neustále rozhlašovat, že její děti mají tuberkulozu, proto musí spát mimo jejich obydlí - v drvárně za domem. V tomto prostém příbytku, kde děti zapasí s potkany, krysy, jim Rhéza zakazuje topit, pod záminkou, že chlad zabijí bacily a nedává jim téměř žádné jídlo, neboť prý potřebují dietu. Děti však ne a ne na následky podchlazení, hladovění, naročné práce, bytí a citového strádání zemřít. Rheza tedy přidává do jidla Bertovi prašek, po kterém začíná trpět žalučními a ledvinovými potížemi, tak leží namrzlé chatce v dvacetistupňových mrazech na troše slamy pod pytlem s mechem, který je promrzlý jeho zmrzlou močí. Nečekaně však čirou nahodou do domu přichází doktor a nachází již téměř mrtvého Berta a okamžitě jej odváží do nemocnice, kde se jej podaří zachranit. Rheze hrozí soud za zanedbaní peče, ale vše povede jejímu vlivnému manželovi utlat. Rhéza je nešťatná, už se mohla jednoho dítěte téměř zbavit, a nic, tak zkouší své zaměry tentokrát na Mildě, která jde podvyživéná, neustále bitá a promrzlá, ráno vynest nočník do žumpy. Rheza se ji snaží do žumpy hodit, ale po dlouhém boji a křiku vyjimečně a nevědomě zakročuje otec, který do té doby všemu jen nečinně přihlí, zaslepen vzhledem Rhezy a "láskou" k ní. Po tomto neuspěchu se Rhéza vrací ke své dřívější taktice, zabít děti mrazem, hladem, neodstatkem hygieny v kombinaci s naročnou prací a bitím. Děti však stále odolovají. Situace se nemění ani po té, co se Rhezi narodí dítě, kterému se dostavá největší peče a na nějž Milda a Bert nesmí dychat, aby jej nenakazili tuberkulozou, kterou jim Rheza neustale připomínala. Odvolávání se na tuberkulozu však po 4 letech nebylo možné ani u samotných dětí. Milda, které byla odepřena zakladní hygiena přichazí o sluch. Rheza se raduje: "To je ta tuberkuloza." Ve škole je však lekařska prohlídka a zjistí, že Milda ma jen zanešené uší, lekař ji prohlíží a utěšuje, že žadnou tuberkulozu on ani její bratr nemají, zjišťuje však, že podvyživená, bitá atd. Rheza a její manžel jsou opět málem dohnáni k soudu, ale vlivný robert nakonec vše ututlavá.
Po serii dalších incidentu, kdy Milda i Bert několikrát málem přišli o život - například Rheza se je pokusila otravit. Jednou jim vyjimečně dovolila si v zimě zatopit, a pak zařídila, aby se oddělala roura od ohně. Mildu se polotravenou kysličníkem uhličitim podařilo zachránit jen náhodou a Bert náhodou usnul jinde -, ale také i několik nadějí na záchranu - jednou, když přijela bohatá teta z Vídně a chtěla Mildu odvézt k sobě a dát ji jako vybornou žákyni na prestižní školu. Tetu však pobouřilo hulvatské a křupanské chování Rhezy, která jí davala najevo, že se jim nechce za ně platit ani halíř a odjíždí pryč. Po druhé se svitla zachrana pro Bertra, když učitel odhaluje jeho talent prosi otce, aby jej propustil na studia hudby a stejně tak i Mildu, která vytečně zpívala. Nadějě opět překazila Rheza, která nedokazala vystát jakékoliv blaho svých nevlastních dětí -, přichzí konečný incident. Milda našla v kontakt na své přibuzné a píše jim dopisy o své situaci, jednu z odpovědí však najde otec :

"Cos to zas provedla? Kdo ti dovolil psat těm …" řval otec … Otočila jsem a vyběhla dvůr, tata zamnou. Na dvorku mě dostihl a začal praskat …. Krev mi tekla z nosu. Zoufale jsem se chytala všeho, jen aby mě nezathl do naši drvarny, kde byla řada težkých nářadí - on by skutečně neváhal - a tak jsem křičela z plných plic. (str. 121)
Milda se dovola pomoci, vesničané, kteří tušili špatné zacházení s dětmi, ihned přiběhli a přistihli otce. Třetí incident se již ututlat nedal. Hlavní hrdinka odjizdí k tetě, která Anežce před smrtí slíbila, že se v případě potřeby postará a pak na pul roku lečebný pobyt, kde se da psychicky i fyzicky do pořadku a nakonec si ji díky jedné sociální pracovnici bere nastarost pani z Brna.